Člověk může žádat soudní ochranu proti vyřízení vlastní stížnosti nebo nečinnosti dozorového úřadu. Z tohoto práva však automaticky neplyne možnost žalovat zastavení navazujícího řízení o potrestání jiné osoby.

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze 17. června 2026, č. j. 6 As 25/2026-35, vymezil rozdíl mezi ochranou práv podle článků 77 a 78 GDPR a přezkumem výsledku přestupkového řízení vedeného s jinými osobami. Kasační stížnost jednoho žalobce zamítl; řízení o stížnosti druhé žalobkyně zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. Rozsudek nerozhodoval o tom, zda bylo původní natáčení po věcné stránce zákonné.

Případ souvisel s audiovizuálními záznamy pořízenými skrytou kamerou pro pořad České televize Obchod s nadějí z cyklu Infiltrace. ÚOOÚ posuzoval zpracování údajů dospělých i nezletilých osob s poruchou autistického spektra. Na základě stížností zahájil řízení s Českou televizí a další osobou a v květnu 2025 přestupkové řízení zastavil. Žalobci následně u soudu napadli právě toto zastavení. Městský soud jejich žalobu odmítl.

Stěžovatelé argumentovali, že výsledek řízení bezprostředně souvisí s jejich osobními údaji a že článek 78 GDPR zakládá právo na účinnou soudní ochranu. NSS potvrdil, že toto ustanovení je přímo použitelné a jeho pojmy se vykládají podle unijního práva. Zároveň však uvedl, že české právo vymezuje procesní rámec: například druh žaloby, lhůty a formální náležitosti. Tato pravidla nesmějí činit uplatnění unijních práv nemožným nebo nepřiměřeně obtížným.

Pro výsledek bylo rozhodující, jaký akt byl žalobou napaden. Stěžovatel nenapadal vyřízení své stížnosti podle článku 77, ale rozhodnutí o přestupkové odpovědnosti jiných subjektů. V takovém řízení se zásadně rozhoduje mezi státem a obviněným. Třetí osoba nemá obecné subjektivní právo požadovat, aby bylo řízení zahájeno, aby jiný subjekt byl uznán vinným nebo aby dostal konkrétní sankci. Samotná souvislost s jejími údaji proto nestačí k napadení každého navazujícího rozhodnutí úřadu.